Než vstoupíme touto nedělí do prvního postního týdne, využijme dobře tří dnů po popeleční středě. Čtvrtek, pátek a sobotu, pokusme se položit jakýsi základ pro celou dobu postní a troufám si říct i pro celý život.

Dilexi te - zamiloval jsem si tě!

Na čem jiném může stát náš život, než na Boží lásce.

1. Boží láska ve stvoření světa

Miloval nás už před stvořením světa. Nezapomeňme, že Bůh prožívá veškerý čas stvořeného světa v jediném okamžiku. Když vznikal vesmír, už nás viděl, už nás znal, už nás miloval. Když budeme přemýšlet o vesmíru, o přírodě, o sobě, můžeme v hloubi srdce slyšet: Dilexi te - zamiloval jsem si tě!

2. Boží láska ve vtělení a vykoupení

Nikdy nepochopíme ani nedoceníme, co se stalo, když se Bůh stal člověkem. V době postní budeme mít často na očích Kristův kříž. Pokaždé, když se zadíváme na kříž, můžeme slyšet v hloubi srdce: Dilexi te - zamiloval jsem si tě!

3. Milosrdná Boží láska

V této postní době budeme pomáhat bližním nejen skrze almužnu. Budeme se učit milosrdné lásce k těm nejubožejším. Aby se nám to dařilo, musíme sami na sobě zakusit, že nás Bůh miluje ne proto, že jsme skvělí, výkonní a dobří. Naopak! Přitahuje ho naše slabost, hříšnost, ubohost a chudoba. Když v těchto dnech narazíme na svoje omezení, zranitelnost a křehkost, ozve se v hloubi našeho srdce: Dilexi te - zamiloval jsem si tě!

A ještě jedna důležitá poznámka. Tuto dobu postní prožíváme v roce svatého Františka z Assisi. Také Apoštolská exhortace Dilexi te ho výslovně zmiňuje. Poznejme lépe tohoto světce, navažme s ním osobní kontakt a především prosme jako on: Učiň mě, Pane, nástrojem svého pokoje!

K základům, ke kořenům

Ježíš jde na poušť. Je to překvapivé, šokující. Prožil veliké věci u Jordánu. Otevírá se nebe, Bůh Otec veřejně prohlašuje: „To je můj milovaný syn.“ Duch svatý sestupuje viditelně na Ježíše. Řekli bychom, teď je čas vyrazit do terénu, teď je čas konat dobro, uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, vyhánět zlé duchy. Nic takového se neděje. Ježíš odchází do ústraní. Chce být sám se svým Otcem a to celých čtyřicet dnů.

Chce nám ukázat, že láska k lidem začíná přímluvnou modlitbou a duchovním bojem se Satanem, který působí zlo a pokouší ke hříchu. Hřích je příčinou lidského utrpení a neštěstí.

Co z toho pro nás vyplývá? Pokládejme si v následujícím týdnu tyto otázky. Apoštolská exhortace Dilexi te je o lásce k chudým. Jak se na chudé dívám? Mám je rád? Modlím se za ně? Jsem si vědom toho, že vnější pomoc, včetně almužny, nepomůže vyřešit hlavní příčinu utrpení člověka, kterou je hřích a oddělení od Boha? Jsem si sám vědom pravdivosti Ježíšových slov? Nejen chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.

Modlitba a duchovní boj nejsou únikem od světa, ale přípravou na službu – i skrze naši Postní almužnu.

Proměna

Ježíš s sebou bere Petra, Jakuba a Jana. Vystupují na vysokou horu. Ježíš je proměněn. Jeho tvář září jako slunce, jeho šat je jako samo světlo. V souvislosti s touto událostí se můžeme ptát: Proč tuto proměnu viděli jen tři učedníci? Proč o této události nesměli mluvit před vzkříšením?

Celé dějiny spějí k definitivnímu proměnění a podle toho, co Ježíš řekl, nepůjde ani tak o odhalení Ježíšovy moci a krásy, jako spíše o šokující zjevení Boží slávy v těch nejchudších a nejposlednějších.

„Měl jsem hlad a dali jste mi najíst. Byl jsem nemocný, ve vězení a přišli jste za mnou. Byl jsem na ulici, ujali jste se mě … (Mt 25,35-40)

Ježíš chce, abychom ho ve víře poznávali a nacházeli v těch nejchudších. Matka Tereza říkala, že k nám Ježíš přichází ve znepokojivém převleku. Ve víře máme Boha hledat a objevovat ve všech potřebných a jakkoli chudých – chudých fyzicky, morálně i duchovně.

Jak to vše souvisí s postní almužnou?

Dnešní člověk má sklon ke dvěma extrémům. Před prvním varuje i apoštolská exhortace Dilexi te. Stručně jde o názor: lidi si za chudobu mohou sami, je to jejich volba, nechtějí pracovat atd. Papež Lev jasně říká, abychom si nenechávali vnutit tento pohled. (Dilexi te, 12-15).

Na druhé straně jsme v pokušení omezit křesťanskou lásku jen na organizovanou pomoc. Na vše máme odborníky, přičemž tato pomoc může být velmi efektivní. Kde je ale Ježíš Kristus?

Postní almužna nás učí dívat se kolem sebe, omezovat se na úkor Ježíše v chudých (půst) a hledat s pomocí Boží ty, kteří potřebují pomoc. Toto rozlišování je nutné spojovat s modlitbou, abychom ty druhé viděli, jak je vidí Ježíš. Buďme v této praxi vytrvalí během celé postní doby. Přinese to krásné ovoce.

Ježíš prochází Samařskem. Židé neměli Samařany rádi a platilo to i naopak. Ježíš se setkává s jednou ženou, kterou neměli rádi ani Samařané. Žije v nedovoleném vztahu, a proto ani nechodí s ostatními ženami ráno pro vodu.

Díky tomu se setkává v poledne s Ježíšem u studny. Ježíš se na pomyslném hierarchickém žebříčku staví ještě níže než tato pohrdaná žena. Činí se závislým na její pomoci. Žebrá: „Dej mi napít“. Žena je šokována touto pokorou, a to ani neví, kdo je ten, kdo s ní mluví.

My to víme. Sám Bůh sestoupil z nekonečných výšin svého majestátu, aby žebral o trochu lásky. Ne proto, že by naši lásku potřeboval, ale protože ví, že když my lidé nebudeme Boha milovat, jsme ztraceni, umíráme věčnou smrtí. Jenom ten, kdo miluje Boha opravdu, žije. Tady platí bez přehánění: miluji, tedy jsem.

Zde se zastavme a přemýšlejme o almužně. V samém závěru apoštolské exhortace Dilexi te píše papež o almužně. Almužna pomáhá i dnes (odst. 115 – 121). Přes všechnu organizovanou pomoc se tu a tam setkáváme s někým, kdo žebrá. „Dej mi napít. Dej mi najíst.“ Někdo žebrá o náš čas. „Věnuj mi chvilku, buď se mnou, naslouchej mi, poraď mi.“ Učme se i v těchto lidech vidět Ježíše.

Pak se nemusíme úzkostlivě ptát, co udělají s naší almužnou. Už to, že v nich vidíme Ježíše, jim může neskutečně pomoci. Naše almužna může být pro ně dotekem Boží lásky.

A mysleme na to i při almužně, kterou střádáme do postních schránek. Kéž každý i ten sebemenší dar provází krátká modlitba: „Pro tebe, Pane Ježíši, z lásky k tobě“.

Kdo je slepý?

Mluvíme o almužně, a v dnešním evangeliu máme před sebou žebráka. Přátelé ho každodenně přivádějí na jeho místo. Lidé ho znají, ví, že je slepý od narození. Dá se předpokládat, že si vyžebral potřebný obnos každý den.

V evangeliu máme ještě jednoho slepého žebráka, Bartimáia z Jericha. K Ježíši mají naprosto odlišný prostoj. Bartimáios není slepý od narození, prožil ztrátu zraku. Ví, co znamená vidět. Když jde Ježíš kolem, začíná křičet: „Ježíši, smiluj se nade mnou“. Ježíš ho uzdravil.

Slepý od narození z Janova evangelia neví, co znamená vidět. Nejde mu o uzdravení, jen o almužnu. Ježíše neprosí, pasivně sedí, nerozumí tomu, co Ježíš dělá. Najednou má bláto na očích a slyší, ať se jde umýt do rybníka Siloe. Pro slepce je to další komplikace, ale poslechne. Sestupuje po dlouhém schodišti, umývá se a vidí. Když jde zpátky, vše je pro něho nové. Nový pohled na svět. Jeho uzdravení mu ale nadále komplikuje život. Nechtěně se stává součástí sporu mezi Ježíšem a farizeji. Nakonec se setká s Ježíšem a uvěří v něho. Teprve tehdy je definitivně uzdraven a zbaven slepoty. Vidí pravé světlo, které přišlo na svět - Ježíše.

Otázky na tento týden:

- Jsem si vědom své slepoty?
- Vnímám nepříjemné události jako součást Ježíšovy terapie, která mi má otevřít oči?
- Vidím Ježíše v těch, kdo očekávají almužnu?
- Když dávám nebo šetřím almužnu, myslím na to, že ti, kteří budou obdarováni, potřebují, aby jim Ježíš otevřel oči, aby viděli Boží lásku ve svém životě?
- Modlím se proto za obdarované? 

Doufat i tam, kde už není naděje

Ježíš dostává zprávu: „Ten, kterého miluješ, je nemocný.“ (Jan 11,3).

Skrze postní almužnu pomáháme nejednou i lidem, kteří jsou nemocní. Je dobré vědět, že se současná medicína nedívá na ty, kteří se dostali do nejrůznějších závislostí, jako na beznadějné lidi. Tito lidé potřebují odbornou pomoc, ale také konkrétní pomoc, když se oni i jejich rodiny ocitnou v těžké situaci. V této chvíli nikomu nepomůže, když říkáme, že si za to mohou sami. Je dobré si připomenout zásadu: nesoudíme, pomáháme. Také je dobré stále si připomínat, že Ježíš tyto lidi miluje, ve své lásce se s nimi ztotožňuje. „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst.“ (Mt 25,35).

Když se za nemocné modlíme, můžeme mít pocit, že se situace nelepší. Někdy se i zhoršuje. Povzbuzením nám může být příběh o Lazarovi. Ježíš nepřichází, Lazar umírá, a my vidíme, že pro Ježíše není ještě nic ztraceno. Z hrobu volá Lazara, který se už rozkládá. „U Boha není nic nemožného.“ (Lk 1,37).

Nedívejme se tedy na nemocné a především na ty, kdo spadli do nějaké závislosti, jako na beznadějné případy. Buďme lidmi naděje, kteří mají oči upřeny na Ježíše (Žd 12,2). Na mně ani na tebe se Ježíš nedívá jako na beznadějný případ. Pomáhejme almužnou, pomáhejme modlitbou. Modleme se i za zemřelé. Modlitba je jako almužna ve prospěch zemřelých.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46)

Známe celkem sedm výroků Pána Ježíše na kříži. V pašijích podle svatého Matouše je pouze jeden. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Proč jen tento? Ježíš v evangeliu podle Matouše vede od začátku spor se znalci zákona a s farizei. Ti, když slyšeli z Ježíšova kříže tento výkřik, okamžitě věděli, která bije. Vzpomněli si na žalm 22 a věděli, že se naplňuje starozákonní proroctví. V žalmu 22 následují mimo jiné tato slova: „Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou. ,Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád.´“ (Ž 22,8-9). „Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti.“ (Ž 22,17–18) „Dělí se o můj oděv, losují o můj šat.“ (Ž 22,19) Ti, kteří znali žalm z paměti, i ti, kdo ho později četli, museli být v šoku. Ježíš mohl klidně dodat jako v synagoze v Nazaretě: „Dnes se naplnilo slovo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21).

Tato slova se mohou naplnit ve všech, kterým chceme pomáhat postní almužnou. Často se cítí ponížení, pokoření, někdy doslova znetvoření. Mnohdy mají pocit, že je Bůh opustil. Kéž jim almužna a další pomoc Charity pomůže poznat, že tomu tak není, že Bůh na ně nezapomněl a že Ježíš je s nimi ve všem, co prožívají.

A tak jako žalm 22 končí pozitivně, věřme, že se i trápení těchto lidí promění v radost.

Ve svatém týdnu také děkujeme za všechny, kteří se díky pomoci Charity dostali na lepší životní cestu. Není jich málo.

Postní dobu jsme letos prožili také s tímto průvodcem. Nabídl jsem jej jako pokus, který jsme společně mohli vyzkoušet. Pokud jste se k němu připojili, byť jen na chvíli, mám z toho radost.

Budu vděčný za jakoukoli zpětnou vazbu – co vám pomohlo, co by bylo dobré příště rozvinout, prohloubit nebo naopak zjednodušit.

Děkuji vám a přeji, aby ovoce postní doby zůstalo ve vašem životě i nadále.

Pavel Stefan, prezident Arcidiecézní charity Olomouc
_8Io2Wil0~nxQOQ7YaBhT65j4mnhTj